main

LifestyleNa Zemi to žije

Jaké to je vyrůstat na Ibize, nejslavnějším party ostrově na světě

ibiza.jpg?fit=768%2C512&ssl=1

Vždycky je lehký hádat reakce lidí na to, když jim řeknu, že jsem vyrůstala na Ibize. Nejčastěji si představujou, že jsem svou pubertu strávila chroupáním extáze, popíjením sangrie před klubem Amnesia, že jsem vedla život zběsilýho, nezničitelnýho párty-fénixe, kterej se každý ráno rodí z plamenů, co na plážích přímo před bary chrlí ženský v propocenejch koženejch korzetech a s krajně nepraktickejma ozdobama do vlasů.

„No, a tví rodiče tam furt žijou?“ ptají se mě. „Provozujou tam nějakej klub?“

Skutečnost se od takovejch představ nemůže lišit víc: moje máma je učitelka a nevlastní tatík právníkem. Jinak to žije spíš kolem San Antonia, kde se soustřeďuje většina tanečních klubů. Jinak tu maj lidi celkem obyčejný zaměstnání, jezděj autem, kupujou si pomerančovej džus radši k snídani, než by si ho míchali s vodkou. Lidi tu chodí do školy. A pokud se podobaj mně, jsou nemilosrdně šikanovaný za svoje příjmení, bledost a zálibu v oblečení, který poněkud překračuje omezený hranice přijatelnosti na ostrově, co je v zásadě jen skupinkou malých ostrovních městeček, který Středozemní moře úspěšně izoluje od zbytku skutečnýho světa.

ZÁLIV V OLD TOWN. FOTO DAVID SIM VIA WIKIMEDIA COMMONS

what-its-like-to-grow-up-in-ibiza-459-body-image-1437409704

Knihu s názvem The White Island: The Extraordinary History of the Mediterranean’s Capital of Hedonism napsal Stephen Armstrong v roce 2005. A to v době, kdy měla Ibiza už pověst nejlepšího party-ostrova v Evropě, ale ještě před tím, než Španělsko zasáhla krize tak ochromující silou, že ulice lemovaly nedokončené domy a míra nezaměstnanosti se vyhoupla nad 25%. Nezaměstnanost mladých se vyšplhala ještě dvakrát výš.

„Ibiza se dost změnila, ale pro mě je to stále kouzelné místo,“ říká Stephen. „Je těžké to vyjádřit. Nejsem duchovně založený, ale dostaví se mi vždycky takový pocit klidu a míru, když z letiště vjíždím do nitra ostrova. Jako bych ten ostrov cítil. Lidé na něj cestují, aby objevili sami sebe, aby si užili tu vespolnost a osvobozenou mysl.“

privilegeweb21

Je fascinující slyšet vyjádření pocitu, kterej mi je blízkej, přestože není spojenej s místem, kde jsem vyrostla. Svoboda, smět být sama sebou, aniž by mě kdokoliv soudil, všeobjímající sounáležitost, vymanit se z pout svýho dospívání; to byly pocity, který jsem zažila v osmnácti. Ne na Ibize, ale v Londýně.

Když jsem byla v pubertě, příčila se mi maloměšťácká mentalita mejch kámošů, toužila jsem po dni, kterej bych prožila ve vzrušujícím městě plným kultury, tam, kde jsem měla pocit, že patřím.

Lydii je 25. Chodily jsme spolu na základku i střední a naše cesty se rozdělily, když odešla studovat vysokou do Barcelony. Dnes po třech letech pracuje v létě na letišti a doufá, že se jí podaří našetřit na magisterský studium (skoro až podmínka pro mladý španělský absolventy, který si sháněj zaměstnání v oboru). Je neuvěřitelně talentovaná, z bilingvální rodiny, ambiciózní a velmi pracovitá, jen prostě není práce. Bydlí na přijatelným místě u rodičů, což se skoro očekává, dokud si nenajdete manžela, jemuž pak budete vařit a uklízet. Jestli můj popis dělá z naší společnosti zpátečnickou, je to proto, že jí taky je. Realita se absolutně neslučuje s životem, kterej si s Ibizou spojujete.

coupon-1365603714

Ibiza je super místo na prázdniny nebo dovolenou, ale zdejší všední život není ani rájem pro opuštěný duše, ani nebem levnýho alkoholu a drog. Když jsem se Stephena zeptala, proč má naše generace na Ibizu tak rozdílný pohledy, reagoval: „Na dovolenou je moc drahá, což znamená, že hodně z toho, co ostrov nabízí, není dosažitelný pro mladý turisty. Ale co je důležitější: Je to místo, kam si jezdívali zašukat tvoji rodiče. Tak proč na něj vůbec jezdit?“

Na tom něco bude. Když jsem ještě chodila do školy, většina rodičů mých spolužáků zažila první vlnu ibizskýho hédonismu. Ti, kteří se na Ibize nenarodili nebo na ní nevyrostli, přijeli v šedesátejch a sedmdesátejch letech, aby zde zažili svůj sen. Když jsem vyrůstala, většina z nich ještě nosila roztrhaný džíny, etno-vzory a ve svejch dobře udržovanejch zahradách kouřila trávu. Nejvíc cool věc na tom pohybovat se mezi jejich 13letejma dětma? Být tam jako malá prudérka, oblečená v polo tričku a s pečlivě upravenýma vlasama, jako karikatura mladý konzervativky. Inu, rebelie má mnoho podob.

Antonio vede malej bar s názvem Jazz na Figueretas, jedné z turisticky nejrušnějších pláží na ostrově. Je to ale také místo, kde žije spousta chudých rodin. Bar je tmavý a tichý, v televizi na stěně běží fotbal, prodává se tu levný pivo a se štamgasty Antonio chodí na cigáro a kecá s nima o počasí, kšeftech a o tom, jak se maj děti a pes. Jeho bar je daleko od barů v San Antoniu, kde se rekreujou Britové, s levným alkoholem a nedostatečně oblečeni. Tyhle areály se vůbec nepodobaj těm domům, postaveným kolem cest, s kluby, díky kterejm se Ibiza proslavila. Antonio se na ostrov dívá reálně a myslí si, že pokud se něco nezmění, tonoucí Ibiza by mohla poslední stéblo, kterého se chytala, pustit nadobro.

01_e15ibiza_1135416k

„Pokud se tu má změnit tvář turismu, měli by se do věci víc vložit politici,“ říká. „Měli bychom si znovu začít všímat moře, pláží, flamenka. Okolí víc zpřístupnit širším vrstvám třeba jen postavením více cyklostezek. Lidi si myslí, že motorky jsou lepší, protože jsou rychlejší, ale tohle je třeba součást problému. Než by se na chvíli zastavili, všecko by spíš urychlili.“

Trochu zpomalit by bylo určitě fajn. Způsob, kterým dnes cestujeme, je tak vzdálen tomu, co zažívali naši rodiče, že už se nikde nenajde místo, který by sjednotilo celou generaci v podobným duchu. Můžem si sehnat let za hubičku, vyspat se v motelu nebo nejlevnějším hotelu a zjistit si o destinaci všecko ještě před tím, než jí dosáhneme. Na TripAdvisoru je měsíčně 340 milionů lidí, co se sháněj po skrytých pokladech a prohlížej si streetview cesty z letiště.

„Možná už není co objevovat,“ říká Stephen, když se bavíme o mých kámoších a vyměňujem si názory na to, jak dnes cestujeme.

To platí o mnoha místech, ale překvapivě ne o Ibize – některá z těch nejlepších míst, která čekají, až budou objevena, se ještě na ostrově skrývají, a když je najdete a zamilujete si je, nechte si je na prázdniny. Stravte na nich pár týdnů, užívejte si tu krásu, kulturu, jídlo a klid. Ale nežijte tu. Život na Ibize znamená život v krásné přírodě a nadupaný léto. Ale taky znamená zimy, kdy se vám stejská po zábavě a kultuře, přemejšlíte o nejistý budoucnosti svýho zaměstnání, připraveni o možnost skočit na vlak nebo bus kdekoliv, třeba jen pár měst za rodnou vsí.

Podívejte se také na náš dokument: ‚Big Night Out: Ibiza‘

                                        

Autor – Sirena Bergman, zdroj – vice.com